Boží nápověda

Často vzpomínám na drobný zážitek z první třídy z hodiny matematiky. Počítali jsme tehdy stěží příklady typu jedna plus dva a maximálně do deseti. Už nevím, jestli to byla tiskařská chyba nebo vtípek, ale byl tam jeden relativně složitější příklad, kde byly za sebou dvě znaménka – plus a mínus. To samozřejmě vůbec nebyla naše úroveň matematiky a vím jasně, že jsem ani v duchu nic nepočítala. Přesto jsem vyhrkla odpověď. Byla jsem si jistá, nebylo to, jako by mi ji někdo snad řekl, prostě jsem to věděla, byla to samozřejmost. Do dneška nemůžu zapomenout, jak jsem byla hned nařčena paní učitelkou z podvodu, protože jsem to tenkrát nedokázala matematicky vysvětlit. Byla jsem tím sama zaskočena, ale věděla jsem, že je to správně. Pamatuju si to dodnes, jako ještě několik dalších okamžiků, kdy jsem naprosto jasně věděla, že se brána otevřela a přišly informace odjinud, shora, od Boha.

Kolikrát za život víme, cítíme, vidíme předem, co se stane nebo co máme udělat? A jak často se odhodláme poslouchat ten hlas, který nám stále radí?

Moc se mi zalíbil příběh od Doreen Virtue, kde popisuje, jak měla vidění, že je slavnou spisovatelkou a nevěděla si s tím jako matka v domácnosti rady. To vidění, se jí stále vracelo, až nakonec se tedy zeptala, co má dělat – a přišla ji zpráva, že se má přihlásit na vysokou školu. Ačkoli její životní situace tomu nenahrávala, tak to udělala. A jak to dopadlo? „Získala jsem dva tituly na jedné z nejdražších soukromých škol v zemi. Pokud bych po Bohu chtěla, aby mi napřed ukázal peníze, za něž mám vystudovat, čekala bych nejspíš dodneška!“

A tenhle hlas mluví v nás všech: říká nám, co máme dělat a jaké je naše poslání.

Je v každém z nás, pokud pochybujete. Naším úkolem je naučit se tomuto vnitřnímu hlasu naslouchat, protože často jej ještě než domluví, zadupeme ho svými pochybnostmi typu – jak to mám asi tak udělat, na to nemám (peníze, talent, schopnosti atd…).

Ve chvíli, kdy ale začneme tomuto hlasu naslouchat a děláme to, co máme, cítíme se naplnění a šťastní. Nepotřebujeme od ničeho utíkat – nepotřebujeme život zajídat, zapíjet ani jinak obcházet. Teprve tehdy jej naplno žijeme.

Vzpomínám si moc dobře na ten hlas, který mě před lety poslal na první cestu do Indie. Taky jsem měla pocit, že na to nemám – ani schopnosti, ani peníze. Schopnosti jsou subjektivní, to si ještě můžete říct. Ale peníze? Jak může člověk, který je v mínusu a bez práce plánovat cestu do Indie? Dělá to takhle hodně lidí? 😀 Upřímně, vůbec jsem to neřešila, divila jsem se, ale věděla jsem, že jedu. Nevěděla jsem kam, ani kde na to vezmu.

Ale víte co? když se pro něco rozhodnete, cesta se vytvoří a je to, jakoby vám celý svět pomáhal ve splnění vašeho záměru. Všechno přijde. A vy můžete leda žasnout nad tím, jak to jde hladce a proč jste předtím tak váhali.

Zastavte se a položte si dnes jednu, ale zásadní otázku – žiju svůj sen? Mám ten pocit, že jsem na správné cestě? a pokud ne – co můžu ještě dnes udělat pro naplnění svého snu/poslání?

PS: A pokud si myslíte, že jej žijete, ale něco vám chybí? Neposunuli jste se už zase dál a není na čase na to zareagovat a vzdát se už zajetého, ikdyž dříve vysněného?

Nebojte se pustit jistot, nikdy nejste sami. Nechte se vést a bude o vás postaráno.

Komentáře
  • Buďme spolu na FB:
  • Online kurz ZDARMA!
  • Chcete si zacvičit doma?

    yinyang-widget.jpg

  • Praktikujete Ashtanga vinyasa yogu?
  • Inspirace na váš email?

    Vaše osobní údaje (jméno, e-mailová adresa) jsou u mě v bezpečí a budu (Monika Winklerová) je na základě vašeho souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů, které vycházejí z české a evropské legislativy.

  • Kategorie
  • Nejnovější články