Celý život sbíráme hromadu zbytečných informací a k tomu, co je skutečně důležité se dohrabeme teprve tehdy, když všechen nanošený nános vyhodíme. Zajímavé?
Často vzpomínám, co všechno jsem se v životě ve škole naučila a žasnu nad tím časem a energií, kterou jsem tomu musela věnovat. A výsledek – aktuální stav? Prázdno – žádné fyzikální konstanty ani vzorce, žádné chemické rovnice, kdo je kdo a co kdo komu udělal… všechno už to šlo a následky to ve mě nezanechalo. Modlím se za všechny budoucí děti na planetě, ať už brzy prohlédneme a uvědomíme si, co je skutečně důležité se do života naučit… Je nutné přikurtovat děti k židli s rukama za záda? a když se jim to nezdá, k psychologovi a šup – hyperaktivita, a spousta dalších „dis“. A přitom se vlastně děti jen snaží dostat k těm pro život opravdu důležitým věcem, kterým se nenaučíme v knížkách, ale vzájemnou interakcí a vlastními zkušenostmi…
Málokteré dítě je zdravé a do školy chodí rádo (ostatně co vy a vaše práce?) – většina dětí (ikdyž se třeba školy nemohla dočkat, protože naší přirozeností je touha se učit) se nakonec snaží škole všelijak vyhnout a alespoň mé chytré tělo v těchto chvílích vždy přispěchalo na pomoc a „pomohlo mi“ nemocí. A když se přesunu o pár let dál a podívám se na dnešní pracovní nároky a plné čekárny na všech odděleních, nedivím se ničemu. Naše těla se postarají o to, abychom vysadili, když už to dále nejde a začali si sakra všímat toho, co je důležité! Tělo mě vždy nejvíc naučilo a pokud jste ještě nezačali, zkuste se zaposlouchat a až příště onemocníte, položit si otázku proč. Zapomeňte na viry a bakterie, nepitvejte, ale podívejte se na celek. Otázka pro nemocné tělo zní: co se mi v mém životě nelíbí? Čemu se chci vyhnout? Co mi chybí?
Zvláště teď na podzim, když světla ubývá, někteří jdou do práce za tmy a za tmy se vrací. A přitom tma přišla, abychom se na chvíli zpomalili a zastavili. Dušičky – smrt – ticho – tma – samota – spánek. Ponor do vlastních hlubin, konfrontace a znovuzrození.
Ale na to nemáme čas, zrychlujeme, zefektivňujeme, vše je online a vše se řeší hned. Jsme všem neustále k dispozici – čte si snad článek někdo, kdo nemá mobil? a v mobilu internet?
Řekla bych, že po letech jsem si náhle dovolila trošku zpomalit (samozřejmě až na hraně, když přitlačila nemoc…), nelačnit po dalších informacích, vyrušit pár komunikačních kanálů a nebýt stále k dispozici… výsledek?
Začala jsem se dívat kolem sebe a najednou vidím, jak všichni jedou až na doraz, a většina je na pokraji sil. A to je dnes samozřejmostí. Stejně jako podlomené zdraví.
Ale kromě lidí jsem měla taky čas si všimnout té nádherné krásy kolem, země a stromů, která dýchají a pomalu odhazují své listy. Sledovat každý den změny barev, vnímat intenzitu podzimního slunce, sbírat kaštany, listy, ohmatat kůru všemožných stromu. Dívat se, dýchat a vnímat. Prožít si tu nádhernou proměnu, ke které právě v přírodě dochází a hluboce se napojit na celý ten koloběh života. Povšimnout si té nádherně pokorné atmosféry a stovek svíček na hřbitovech.
Je to nádhera.
A to je ten jediný důvod, proč jsem teď zapla počítač, abych s vypětím sil něco sepsala 😀
Protože už té krásy je příliš a nějak málo se nás na ni dívá…
takže je na čase, abyste zvedli hlavu od monitoru a podívali se z okna nebo zajděte na procházku a dopřeje si tu chvíli zastavení a nicnedělání. Udělejte si čas na sebe. A vůbec, zvykněme si ho dělat stále, to není nadstandard, to je báze – protože hlavní otázka zní (dnes na dušičky zvláště příznačná): kam vlastně tak spěcháme? Je to opravdu tak důležité?