Méně je někdy více

Celý život sbíráme hromadu zbytečných informací a k tomu, co je skutečně důležité se dohrabeme teprve tehdy, když všechen nanošený nános vyhodíme. Zajímavé?

Často vzpomínám, co všechno jsem se v životě ve škole naučila a žasnu nad tím časem a energií, kterou jsem tomu musela věnovat. A výsledek – aktuální stav? Prázdno – žádné fyzikální konstanty ani vzorce, žádné chemické rovnice, kdo je kdo a co kdo komu udělal… všechno už to šlo a následky to ve mě nezanechalo. Modlím se za všechny budoucí děti na planetě, ať už brzy prohlédneme a uvědomíme si, co je skutečně důležité se do života naučit… Je nutné přikurtovat děti k židli s rukama za záda? a když se jim to nezdá, k psychologovi a šup – hyperaktivita, a spousta dalších „dis“. A přitom se vlastně děti jen snaží dostat k těm pro život opravdu důležitým věcem, kterým se nenaučíme v knížkách, ale vzájemnou interakcí a vlastními zkušenostmi…

Ale vše se děje pro náš vývoj, to je zákon. A tím, jak teď žijeme odtržení a v nesouladu, tělo se nám snaží pomoct…

Málokteré dítě je zdravé a do školy chodí rádo (ostatně co vy a vaše práce?) – většina dětí (ikdyž se třeba školy nemohla dočkat, protože naší přirozeností je touha se učit) se nakonec snaží škole všelijak vyhnout a alespoň mé chytré tělo v těchto chvílích vždy přispěchalo na pomoc a „pomohlo mi“ nemocí. A když se přesunu o pár let dál a podívám se na dnešní pracovní nároky a plné čekárny na všech odděleních, nedivím se ničemu. Naše těla se postarají o to, abychom vysadili, když už to dále nejde a začali si sakra všímat toho, co je důležité! Tělo mě vždy nejvíc naučilo a pokud jste ještě nezačali, zkuste se zaposlouchat a až příště onemocníte, položit si otázku proč. Zapomeňte na viry a bakterie, nepitvejte, ale podívejte se na celek. Otázka pro nemocné tělo zní: co se mi v mém životě nelíbí? Čemu se chci vyhnout? Co mi chybí?

Zvláště teď na podzim, když světla ubývá, někteří jdou do práce za tmy a za tmy se vrací. A přitom tma přišla, abychom se na chvíli zpomalili a zastavili. Dušičky – smrt – ticho – tma – samota – spánek. Ponor do vlastních hlubin, konfrontace a znovuzrození.

Ale na to nemáme čas, zrychlujeme, zefektivňujeme, vše je online a vše se řeší hned. Jsme všem neustále k dispozici – čte si snad článek někdo, kdo nemá mobil? a v mobilu internet?

Proč to píšu?

Řekla bych, že po letech jsem si náhle dovolila trošku zpomalit (samozřejmě až na hraně, když přitlačila nemoc…), nelačnit po dalších informacích, vyrušit pár komunikačních kanálů a nebýt stále k dispozici… výsledek?

Začala jsem se dívat kolem sebe a najednou vidím, jak všichni jedou až na doraz, a většina je na pokraji sil. A to je dnes samozřejmostí. Stejně jako podlomené zdraví.

Ale kromě lidí jsem měla taky čas si všimnout té nádherné krásy kolem, země a stromů, která dýchají a pomalu odhazují své listy. Sledovat každý den změny barev, vnímat intenzitu podzimního slunce, sbírat kaštany, listy, ohmatat kůru všemožných stromu. Dívat se, dýchat a vnímat. Prožít si tu nádhernou proměnu, ke které právě v přírodě dochází a hluboce se napojit na celý ten koloběh života. Povšimnout si té nádherně pokorné atmosféry  a stovek svíček na hřbitovech.

Je to nádhera.

A to je ten jediný důvod, proč jsem teď zapla počítač, abych s vypětím sil něco sepsala 😀

Protože už té krásy je příliš a nějak málo se nás na ni dívá…

takže je na čase, abyste zvedli hlavu od monitoru a podívali se z okna nebo zajděte na procházku a dopřeje si tu chvíli zastavení a nicnedělání. Udělejte si čas na sebe. A vůbec, zvykněme si ho dělat stále, to není nadstandard, to je báze – protože hlavní otázka zní (dnes na dušičky zvláště příznačná): kam vlastně tak spěcháme? Je to opravdu tak důležité?