Na pouti v Tiruvanamalai

Právě jsem nastoupila do vlaku, po cca 24 hodinové cestě z Indie jsem dorazila do Prahy. Jízdní řád a lístek jsem předem neřešila, zkušenosti mi ukazují, že tyto věci často lépe neřešit a nechat je, ať se dějí… A tak když jsem přišla na nádraží, za pět minut jel vlak a já jsem si koupila poslední místo ve vlaku… A není to poprvé, na náhody už dlouho nevěřím…

Předevčírem jsme jely s kamarádkou na výlet, vybrala jsem indické město Tiruvanamalai. Nic o něm nevím, nejsem fanoušek faktografických znalostí, ale znělo mi tak, že bych tam měla zajet. Našla jsem si na internetu informace, že je tam velký chrámový komplex, přečetla jsem si legendu o Shivovi vztaženou k tomuto místu a rozhodla se vyjet. Ačkoli to bylo 4-5 hodin busem a výlet na jeden den.

V Indii nemá cenu sledovat kilometry na mapě a i orientační časy dojezdu autobusů mohou být hodně pomýlené. Klidně i o pár hodin 😀

Jenom v Bangalore jsme se motali skoro dvě hodiny na výjezdu z města, už jsem se smiřovala s tím, že na místě budeme mít tak dvě hodinky času do odjezdu posledního autobusu.

autobusakNa výjezdu z města mě ještě napadlo nastudovat na internetu v mobilu něco o městečku… a hle: „Na přelomu listopadu a prosince je tam před úplňkem největší slavnost a desítky tisíc indů tam chodí na posvátnou pouť.“ Byl zrovna den před úplňkem, začátek prosince… a najednou všechno začalo dávat smysl: proč když jsme se včera ptaly: „kdy to tam jede“, všichni říkali: „any time“, proč ráno navzdory jízdnímu řádu vyjížděly tři autobusy skoro zároveň… a na občerstvovací zastávce se vše jen potvrdilo. Deset autobusů vedle sebe a všechny směr Tiruvanamalai 😀

Staly jsme se součástí ohromného kolosu. Nebylo to v plánu, ale přišlo to a mě bylo hned jasné, že se chystá jiné dobrodružství než plánovaná exkurze a že nemá cenu se bránit a lpět na nějaké plánu… 🙂

Místo čtyř až pěti hodin jsme na místo cestovaly skoro sedm hodin, jízda to byla klasická indická divoká, která vás pořádně protřepe a ověří pevnost vašeho těla na rozkopaných silnicích v autobuse bez dveří… V cíli nás čekalo obrovské parkoviště, plné autobusů a davu lidí. Slovu parkoviště samozřejmě rozumějte jako obrovské prachové pole 😀

DSC_3639Nemusely jsme nic hledat, hned od parkoviště určoval naši cestu dav. Nevěděly jsme, kam jdeme, ani co nás tam čeká. Cesty byly lemovány žebravými mnichy, askety, žebráky, postiženými lidmi a obchodníky se zvláštním zbožím. Po prozkoumání jsme zjistily, že jsou to zápalné kostky, které se hází do posvátných ohňů, které se zapalují u chrámů, případně, že si můžete koupit mističku s olejíčkem a knotem a udělat si vlastní malý ohníček na posvátném místě. Zakoupily jsme samozřejmě vše a pak asi kilometr chodily s keramickými mističkama s olejem 😀

Nevěděly jsme, jak je pouť dlouhá, a co se mě týče, asi bych se radši neptala a šla. Ale Janča se zeptala a že prý 14 kilometrů. To bylo trošku překvapení, za poslední dny jsme si zvykly spíše většinu času prosedět v autobusech… Před námi se táhl nekonečný dav a za námi to samé, směr byl daný – dopředu… Odhadovaná délka cesty nás moc nepotěšila, ale jít proti proudu?

davNemůžu říct, že by to byl nějaký příjemný euforický zážitek, pro klaustrofobika by to asi nebylo. Nebylo to tělo na tělo, ale dav nás svým způsobem táhl tak, že zpátky by to bylo náročné. Šly jsme, koupila jsem si málu a odříkávala si mantru. Říkala jsem si, že nemá cenu nic řešit, proti proudu to nejde, tak prostě tu pouť dáme, ať je jakkkoli dlouhá. A navíc, neocitly jsme se tady náhodou, že…
Jana se ale necítila moc dobře a po chvíli mi došlo, že já nechci tlačit ani na jednu stranu – ani proti proudu a ani s ním. Staly jsme se součástí pouti a bylo to zajímavé, ale stejně tak můžeme odejít a taky to bude dobrodružství.

Už se začalo stmívat, dav lidí se náhle rozebíhal a pak se zastavil s pohledem na horu, následoval ohňostroj, hromady svíček, všude zaplály ohně a lidé se začali klanět hoře.

Sedly jsme si na zídku poblíž, všude byl dým, vlastně jsme nevěděly, co se děje. A přišel k nám policista, který nám polopatickou angličtinou začal vše vysvětlovat… 🙂 odešel a za chvíli se vrátil a přinesl mi kus ananasu. To se nedalo odmítnout, ačkoli krájené ovoce na ulici je v Indii jedním z největších hazardů. Ale cítila jsem, že je to krásný dárek… a byl to takový ten člověk, ze kterého sálá dobro… no ananas byl výborný. Děkuji za něj, moc jsme tam nejedly, když je ta pouliční strava tak nebezpečná, tak to přišlo jako na zavolanou… A když se situace zklidnila a my jsme odcházely, mávám policajtovi, on mi mává a ještě další kolem něj. Bylo to hrozně milé a cítila jsem se v bezpečí…

Pouť procházela vesničkou a v jedné z uliček mimo hlavní proud jsem zahlédla rikšu. A tak jsme zjistily, že pokud chceme do Bangalore, musíme na autobusák a odtamtud do Veluru. Dočasný autobusák, kde jsme vystoupily je lidmi odříznut a jít šest kilometrů proti takovému ohromnému proudu a davu lidí se nezdálo reálné.

Rikša nás svezla kousek a najednou jsme byly mimo dav, byl to zvláštní pocit. Když jsme byly v tom, zdálo se, že je to všude… Mezi domy ve vesnici všude svítily svíčky a na ulici byly hodně vidět děti. Celé mi to připomínalo klidnou atmosféru Vánoc.

Řidič zastavil na rušné cestě, kde byly opět davy lidí a předal nás policii. Mladým policistům jsme řekli, že potřebujeme do Bangalore, a po poradě se také shodli na tom, že musíme do Veluru. Jeden nás dostal na starosti a ten zastavoval projíždějící autobusy. Každý druhý do Veluru, ale všechny plné až tak, že na dveřích viseli lidé.

autobusA tak nás dostal na starosti jiný policajt, jeli jsme na jiné provizorní autobusové nádraží… ale situace byla stejná, autobusy přijížděly už na autobusák narvané až po střechu a vlastně i na střechu 😀 A tak jsme se postupně posouvali vpřed, držely jsme se statečně mladého policisty, už jsme zažily nastupování po indicku a věděly jsme, že vybojovat si místo by bylo hodně těžké, ne-li nereálné 😀 Navíc se zdálo, že nás, dvě zápaďačky do narvaného busu nechtějí. Mohlo to trvat i hodinu než se objevil autobus, kde ještě neviseli lidi na dveřích. Výpravčí nás sice nechtěl, že nemá seats, ale policajt zabojoval a my jsme byly šťastné, že jedeme na stojáka, namačkané jako sardinky, a podle zvuků i s lidmi na střeše.

Moc se nám líbilo, že i v tuto chvíli se výpravčí, který teda byl jako opice, prodíral busem a všechny nás pěně zkasíroval, a pak i ty na střeše 😀

Do Veluru to byly více než tři hodiny, asi nejdelší jízda na stojáka, ikdyž v závěru, když už to nešlo, jsem si sedla v uličce na zem. Všechny princezny v sárí tady postávaly a seděly v prachu na zemi, tady už si nikdo na nic nehrál 😀

Z Velore (tak se to píše, ale čtěte Velur) jsme šťastně dojeli do Bangalore do hotelu. V pět ráno, let domů jsme měly po desáté večer. Byl to velice výživný poslední den v Indii. Pohár se naplnil, Janička už měla města, prachu a zběsilých indů dost. Ano, Indie je divočina a je to náročné… Nebylo to poprvé, kdy jsem se ocitla „náhodně“ na takové party. Již dvakrát za sebou jsem shodou náhod ve stejném termínu navštívila Murudeshwar v době velkých oslav. Je to sice davovka a nemusí to být příjemné, ale je to také taková zkouška důvěry. Důvěry v lidi a důvěry v život. Důvěry ve vedení, v to, že vše se děje z nějakého důvodu.

Při podobných akcích se může stát, že budete třeba ušlapání, může se to zdát nebezpečné, proti davu nemáte šanci, jste ve vleku. Máte na výběr? Ano, můžete se bránit a situaci analyzovat – být realista a řešit „coby kdyby“ nebo můžete své starosti odevzdat, otevřít se a nechat se vést. V důvěře, že nemusíte nic řešit, že svět a lidé jsou dobří, a že je o vás vždy postaráno.

A takový je i můj pocit po této pouti, ikdyž jsme nedošli až k jejímu cíli a chrámy v Tiruvanamalai jsme nespatřily. Ale zažili jsme tu milou péči, jak se nás ujali a jak nám pomohli. Jak nám i dali najíst a jak byli milí. A nejsem fanda davových scén, nemyslete si, ale nechat se vést je vždycky krásný zážitek. Ikdyž v prachu v noci vás nechtějí vzít do autobusu, nezapochybovala jsem, že vše je a bude v pořádku.

A nejsem ani nadšeně zamilovaný fanda Indie, žít bych tam nechtěla. Ale tím, jak vše ještě není tak svázáno pravidly a mystika je každodenní součástí života, je tam tak nějak snazší nechat se vést. A jen cítit, že jste ve správný čas na správném místě. Aniž byste znali předem jízdní řád. Víte, že za vším je vyšší, boží, záměr.

PS: Krásné fotky vyfotila Jana Macháčková, velmi nenápadná reportérka 😉

Komentáře
  • Buďme spolu na FB:
  • Online kurz ZDARMA!
  • Chcete si zacvičit doma?

    yinyang-widget.jpg

  • Praktikujete Ashtanga vinyasa yogu?
  • Inspirace na váš email?

    Vaše osobní údaje (jméno, e-mailová adresa) jsou u mě v bezpečí a budu (Monika Winklerová) je na základě vašeho souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů, které vycházejí z české a evropské legislativy.

  • Kategorie
  • Nejnovější články