Stránka z deníku… aneb „dát se všanc“

Když jsem byla mladší několikrát jsem se pokoušela psát si deník. Ale nikdy jsem u toho vlastně dlouho nevydržela. Ale dělalo mi radost vybírat ten speciální sešit – jeden byl dokonce na zámeček, kdyby snad někdo objevil mé pubertální tajnosti. Ale tím nechci zlehčovat své tehdejší starosti a tajnosti, dokonce mám leckdy pocit, že se za ty roky až tolik nezměnilo 🙂

Pamatuju si, jak jsem ještě neměla ani deset let, hltala jsem všechny články v Bravu a hlavně tu jejich milostnou poradnu. Strašně jsem se trápila, že jsem byla tajně zamilovaná do svého spolužáka a nemohla jsem jim to napsat – bylo mi hloupé, že můj věk ještě nemá ani dvě čísla 😀

Kdybych si nepamatovala tuhle maličkost, nevěřila bych, že mi bylo tak málo. Pamatuju si, že můj vhled do mezilidských vztahů a pohled na svět byl vlastně už tak dospělý. Už jsem to chápala, a přitom jsem byla to nezkušené dítě, které přece ničemu nerozumí, když se baví dospělí…

O své tajné lásce jsem tehdy nemohla nikomu povídat. A nejen proto, aby se to k němu nedostalo… ale měla jsem pocit, že to nemůžu vyslovit nahlas, prostě to nešlo ven. Ale papír by to snesl… a nikdo by nevěděl, že to jsem já… hlavně se nedát všanc.

Mluvit zcela otevřeně o svých citech je prostě dneska výzva. Většina lidí chce působit nezávisle – jsem šťastný sám se sebou… nikoho nepotřebuju… to jsou moderní mantry… a hlavně, aby si nikdo nic nemyslel… 😀

Před dvěma týdny jsem byla v Turecku a vlastně jsem byla v šoku z té přímočarosti, když o vás má někdo zájem. Nebojí se vás někam pozvat, nebojí se odmítnutí a nenechá se tak snadno odbýt. Nebojí se dávat (my tady žijeme oko za oko, anebo všechno napůl :-D). A přesto – vůbec neztrácejí hrdost, ani se neponižují. Tahle přirozená sebedůvěra a otevřenost nám tady chybí.

Na této úžasné dovolené jsem si pročítala knihu Intimní splynutí od Davida Deidy a vřele ji doporučuji všem. Díky tomuto autorovi jsem si zvědomila tolik věcí, co se týká vztahů, leckde mi zcela otevřel oči. Třeba tam, kde jsem nechápala sama sebe. Anebo chápala, ale nahlas bych si to nikdy nepřiznala… protože jsem přece taky nezávislá 😉

Loni jsem měla asi pět angín za rok, takže komunikace (opravdu z hloubky, jinak jsem upovídaná dost) je mé velké téma… zbožňuju, když tělo promlouvá a děkuji za to. Je to nezkřivené zrcadlo všeho… často právě toho, co vidět nechceme.

A tak dnes večer jen tak dumám, jak se v tom životě mimo jiné učíme říkat, co OPRAVDU cítíme, chceme a nechceme. Protože jsme se toho tolik naučili o tom, jak by to mělo být, že kolikrát „přiznat sám si“ je tak těžké… natož pak někomu jinému – se dát všanc… Jak je něco jiného si o něčem číst a potom podle toho žít. A o kolik snazší je se vypsat, než některé věci vyslovit.

Ale zase lepší než mlčet…

Komentáře
  • Buďme spolu na FB:
  • Online kurz ZDARMA!
  • Chcete si zacvičit doma?

    yinyang-widget.jpg

  • Praktikujete Ashtanga vinyasa yogu?
  • Inspirace na váš email?

    Vaše osobní údaje (jméno, e-mailová adresa) jsou u mě v bezpečí a budu (Monika Winklerová) je na základě vašeho souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů, které vycházejí z české a evropské legislativy.

  • Kategorie
  • Nejnovější články